Krajský úřad Karlovarského kraje si popovídal s jednou z pěstounek z Karlovarského kraje. Pěstounka vyprávěla svůj příběh, aby předala své zkušenosti případným dalším zájemcům o pěstounskou péči.  Paní Jarmila je pěstounkou od listopadu 2016. Bydlí v Karlových Varech. Vystudovala vyšší odbornou školu sociálně-právní. Před svým rozhodnutím stát se pěstounkou pracovala jako sociální pracovnice v jedné neziskové organizaci.  V současné době pečuje Jarmila o tříletého Tadeáška, kterého si převzala z kojeneckého ústavu, kde byl chlapeček umístěn více než rok. S úsměvem, klidem, ale také s patřičnou vážností odpovídala Jarmila na dotazy o své cestě k pěstounství, o radostech i těžkostech této profese.

Kdy jste se rozhodla stát se pěstounkou?
Pro výchovu dětí, které nemohou být ve své rodině, jsem se rozhodla v podstatě už v pubertě. Zhruba od 15 let jsem věděla, že budu mít vlastní děti, ale že chci vychovávat i další děti. Pro pěstounskou péči jsem se definitivně rozhodla asi tak rok před tím, než jsem podala žádost o zařazení do evidence osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči. 

Co Vás k tomu vedlo? 
Sama jsem měla náročné dětství, přesto byl domov vždy útočištěm. Už jako dítěti mi bylo dětí v dětských domovech líto a měla jsem pocit, že umístění v dětském domově je to nejhorší, co se může dítěti stát. Mojí motivací bylo předat dětem vlastní zkušenost, tedy to, že i když je dětství těžké, vždy se dá něco dělat. 

Měla jste představu o tom, jaké dítě byste chtěla do pěstounské péče převzít? 
Hodně jsem se připravovala na to, že do péče převezmu romské dítě. Věděla jsem,  že o romské děti je menší zájem a já jsem o ně zájem měla, protože jsem s nimi pracovala. Podle mě mají pěstouni strach převzít romské děti kvůli případnému kontaktu s rodiči. Obecně si myslím, že je naše země převážně  protiromsky nastavená. Další obavy panují určitě kolem genetické výbavy těchto dětí. Genetika tam jistě pracuje, ale mě jsou právě tím tyto děti sympatické, jsou takové živé, sebevědomé, průbojné, je s nimi legrace a zastávám názor, že minimálně z 50% je možné ovlivnit osobnost dítěte výchovou. 

Jediné, co jsem od začátku věděla,  byla skutečnost, že nemohu přijmout dítě s těžkým zdravotním postižením. Přála bych si časem vychovávat dvě až tři děti. Při péči o těžce postižené dítě jsou na pečující osobu kladeny obrovské nároky, které by nebyly slučitelné s kvalitní péčí o více dětí – plně jsem si uvědomovala, že bych to  nemusela zvládnout.

Co se týká pohlaví, bylo mi jedno, zda převezmu do péče holčičku nebo chlapečka.  
Na případný kontakt s biologickou rodinou dítěte jsem se dívala tak, že když už se dítě do pěstounské rodiny dostane, tak už se v té původní rodině musí dít něco velmi závažného, tudíž jsem spíše počítala s tím, že rodina bude jevit zájem ze začátku a potom jejich zájem opadne. 

Jak Vaše rozhodnutí vnímala Vaše rodina? 
Otec mi na mé rozhodnutí řekl, že jsem se zbláznila, ale to mi říkal pokaždé. Například když jsem se rozhodla studovat sociální školu, když jsem začala pracovat jako sociální pracovník apod. Chtěl ze mě mít doktorku nebo právničku. Rodinu také zajímalo, proč nemám nejdříve vlastní dítě. Vysvětlovala jsem, že jsem vždy věděla, že chci vychovávat svoje i přijaté děti a jelikož partnera nyní nemám, ale zároveň si připadám zralá na výchovu dětí,  rozhodla jsem se, že si vezmu tedy nejdříve děti do péče. Stále se nebráním partnerskému vztahu a třeba vlastním dětem. V zásadě proti mému rozhodnutí tedy neměla rodina nic závažného, naopak se jim to líbilo.

Jak dlouho trvalo, než jste se stala pěstounkou?
Dohromady to trvalo rok a půl. Žádost jsem podala v březnu 2015, v říjnu 2015 jsem absolvovala psychologické vyšetření a do března 2016 jsem čekala na zahájení kurzu příprav pěstounů. Bylo to poměrně dlouhé čekání, potom už to ale jelo.  Od března do května probíhal samotný kurz, na konci července 2016 jsem obdržela rozhodnutí o zařazení do evidence osob vhodných stát se pěstouny a o dva týdny později jsem obdržela oznámení o tom, že jsem byla vybraná jako pěstounka pro konkrétní dítě. Následně jsem se s Tadeáškem seznámila a v polovině září 2016 jsem podávala návrh na jeho svěření do péče. 

Jak hodnotíte období přípravy na pěstounství? 
Přípravný kurz byl velice prospěšný, moc mi pomohl. Nevyjmula bych z něho nic, naopak se domnívám, že by mohl být klidně intenzivnější. Měli jsme štěstí také na partu, která se v kurzu sešla, bylo nám tam spolu dobře, což je důležité, protože se tam dělají různé interaktivní techniky, takže je fajn, když se tam nikdo nestydí. Jak už jsem říkala, kurz zahrnoval mnoho technik, které nám pomohly lépe pochopit pocity dítěte, které jde do pěstounské péče. Zejména jsme si sami zažili to, že dítě je traumatizované, zrazené, že nechápe, že se ocitlo tam, kde se ocitlo, že je nejisté, nedůvěřivé a na naše vlídné chování může reagovat i negativními projevy. Co se mi líbilo opravdu hodně, byla technika, kdy nám pustili sekvenci filmu, ve kterém se odehrávala procházka lesem a hrála u toho hezká hudba. Následně jsme si zapsali své pocity. Posléze jsme viděli tentýž úsek filmu, stejné prostředí, stejný les, ale s hororovou, strašidelnou hudbou. Opět jsme zapsali své pocity. Vyhodnocením bylo, že v tom druhém případě se v nás odrážely pocity, jaké má traumatizované dítě,  jak vnímá svět. Přesto, že cesta je zalitá sluncem, tak se člověk vlivem okolností stále bojí. Stejně to má to dítě, že i když už je v bezpečném prostředí, stále jej ovlivňuje to trauma a strach a zasahuje do toho, jak dítě jedná a reaguje. Interaktivní techniky si tedy hodně pamatuji, líbily se mi a myslím, že by jich mohlo být více. 

Jaké pocity jste měla, když jste přebírala dítě do pěstounské péče? 
Když jsem byla seznámena s dokumentací Tadeáška, bylo to nádherné, začala jsem se na něho moc těšit. Poté, co jsem vyslechla rodinnou anamnézu, mi bylo rodičů líto. Strach z kontaktů jsem ale neměla, spíše mi bylo smutno z celé té situace. I Tadeášek vypadal na první fotce, kterou jsem viděla, velice smutný a já se těšila, že ho časem budu moci rozveselit.

Jak dlouho přebírání chlapečka trvalo? 
Tadeášek byl velice uzavřený, nejistý vůči neznámým lidem a situacím, takže seznamování a navazování vztahu trvalo poměrně dlouho, téměř tři měsíce. Šlo to krůček po krůčku, na každé návštěvě se otevřel trošku víc. Vše probíhalo za asistence sociální pracovnice ústavu. Začali jsme tak, že při první návštěvě byla ona tou hlavní osobou v kontaktu. Hrála si a komunikovala s Tadeáškem,  já jejich počínání spíš  jenom pozorovala. Postupně se situace obracela a po několika návštěvách jsem začala být v kontaktu aktivnější. Jakmile jsme zvládli to, že Tadeášek vydržel se mnou sám v místnosti, začali jsme spolu chodit na procházky, nejprve zase všichni tři, tedy i se sociální pracovnicí, ta se postupně opět snažila oddělit, až Tadeášek zvládl být se mnou venku sám. Takto jsme pokračovali v nácviku dalších situací, jako např.  při jízdě autobusem. Bylo to zkrátka takové pozvolné poznávání se a navykání na společné prožívání nových situací. Moc se mi líbil přístup ústavu, jehož pracovníci se při navazování hodně angažovali a pomáhali. 

Soudní proces proběhl bez komplikací. Vzhledem k dlouhému procesu navazování, které Tadeášek potřeboval, jsem nežádala soud o vydání předběžného opatření ihned. Podala jsem si nejprve řádný návrh na svěření chlapečka do mé péče. Toto řízení standardně trvá několik měsíců. O předběžné opatření, kterým se soudní proces urychlí, jsem žádala až poté, když jsem věděla, že Tadeášek faktický přechod z ústavu skutečně zvládne. 

Bylo něco, co jste v tomto období vnímala jako těžké? 
Těžké bylo, že jsem v průběhu seznamování začala být nejistá. Měla jsem pochybnosti, jestli je pěstounská péče pro Tadeáška vhodná. Rodiče si přáli převzít Tadeáška do péče a nebylo zřejmé, jak rozhodne soud. Rodiče byli od začátku velice aktivní a dávali najevo, že o syna velmi stojí a já jsem nevěděla, jak se to bude vyvíjet dál. Zároveň mě znejišťovalo, že Tadeášek byl v ústavu hodně spokojený. Pokaždé, když se tam vracel, tak se velmi těšil na děti a na tety, nebyl ani náznak pochybností, že by se mu tam nechtělo. Já jsem řešila své dilema, jestli mu neblíží,  když si ho na sebe teď navážu a on ode mě zase bude muset odejít. Nicméně jsem si říkala, že by z ústavu musel stejně odejít, protože už mu byly 3 roky, musel by jít do jiného zařízení, takže, by jej tak jako tak čekala změna. To mne utvrdilo v názoru, že  na změnu nastala ta správná doba a že do toho půjdu.

Nyní vím, že to bylo nepochybně správné rozhodnutí. Navíc mne motivovala skutečnost, že Tadeášek dříve neměl možnost zažít nic lepšího, než pobyt v ústavu a že by tu šanci dostat měl. Dnes na něm vidím, že je šťastný, směje se od rána do večera  a to je pro mne důkaz, že toto řešení pro něho bylo dobré a já z toho mám velkou radost.

Nyní už pečujete o Tadeáška půlroku. Jaký je Váš režim dne?
Jsem s Tadeáškem ještě doma a můžeme si tedy dovolit velmi dlouhou snídani. Tadeášek se už obsluhuje sám, takže si maže chleba apod., snídáme přibližně hodinu. Potom se převlékneme, vyčistíme si zuby apod., něco poklidím a je čas připravovat oběd. Tadeášek pomáhá při přípravě oběda, je v tom velmi aktivní, když potřebuji něco udělat sama, tak jej pošlu, aby si šel hrát na zahradu. To je výhoda areálu SOS vesničky, kde s Tadeáškem bydlíme.  Je možné nechat ho hrát si samotného na zahradě, nemusím o něj mít strach a neustále na něj vidím, což je bezva. Potom se najíme, po obědě chodí Tadeášek ještě na hodinku až dvě spát. Když se vzbudí, chodíme ven. Chodíme hodně do lesa, k řece, na hřiště. Do školky se Tadeáškovi nechce, ale na hřišti je s dětmi v pohodě, je s dětmi rád a je na ně hodný. Má moc rád zvířata, takže v lese koukáme na srnky a zajíčky, to ho baví. Kolem 18h. večeříme, potom se chystáme na spaní a před spaním čteme v posteli pohádky. To ho také moc baví. 

Je něco, co Vás při vlastní péči o dítě překvapilo, na co jste nebyla připravená? 
Myslím, že ne, o pěstounské péči jsem byla dobře informovaná. 

Co je pro Vás při výkonu pěstounské péče nejtěžší, co Vás naopak nejvíce těší? 
Nejtěžší je to, že jsem na to  sama, nemám záskok, takže když jsem nemocná, nebo když si potřebuji něco vyřídit, tak je to komplikované. V rámci vesničky je ještě jedna paní pěstounka, se kterou jsem domluvená, že v nezbytných situacích Tadeáška pohlídá, ale nemohu jí zneužívat pořád. Nejvíc mě těší čas s dítětem, to si užívám. 
(pozn. KÚKK: v těchto případech je nezbytná pomoc organizace, se kterou pěstoun uzavře dohodu o výkonu pěstounské péče. Pomoc při zajištění osobní péče o svěřené dítě patří mezi práva pěstouna)

Jaká je spolupráce s odborníky (s kým, jak často, co je potřeba)
Zatím nemáme žádnou větší potřebu spolupráce, nyní akorát řešíme návštěvu logopeda. Přemýšlím také nad spolupráci s psychologem, ale spíše jenom preventivně, kdyby došlo na přechod Tadeáška do biologické rodiny, případně kdyby se nějak pokazil vztah mezi mnou a rodiči Tadeáška. S orgánem sociálně-právní ochrany dětí je spolupráce velice dobrá, pracovnice dochází na návštěvy, doptává se na aktuální situaci a konzultujeme také situaci v biologické rodině Tadeáška.  Před převzetím Tadeáška z ústavu jsem se účastnila případové konference, kde jsem se poprvé viděla s rodiči a kde se řešil konkrétní postup při převzetí Tadeáška z ústavu. Toto setkání pro mě byla velice těžké, bála jsem se, co na mně budou říkat rodiče. Měla jsem obavu z toho, že budou žárlit, že já budu s dítětem a oni nemohou. Po skončení jsem měla dobrý pocit.

Hovoříte o kontaktech s rodiči. Jak to probíhá, jaký máte s rodiči vztah? 
Teď máme s rodiči velmi dobrý vztah, zejména s maminkou Tadeáška. Od začátku jsem rodičům řekla, že jim Tadeáška nechci sebrat, že jsem na jejich straně, že nezáleží na mně, jestli se k nim Tadeášek vrátí nebo ne. Pro mě bylo důležité, aby pochopili, že to opravdu není moje rozhodnutí a že dokud ho nemohou mít u sebe oni, tak se jim o něho budu starat já. Když soud rozhodne, že se k nim může Tadeášek vrátit, tak to rozhodně podpořím. Snažila jsem se jim zprostředkovat pocit, že jim jejich dítě opravdu nechci brát, ale že je lepší, když bude malý u mě, než aby byl v dětském domově. V kontaktech jim vycházím vstříc, myslím si, že tím je o tom co říkám také přesvědčuji. 

Kontakty probíhají 3x v měsíci v areálu SOS vesničky a jednou do měsíce v domácnosti babičky nebo samotných rodičů. Ve vesničce se kontakty neodehrávají přímo u mě doma, ale v místnosti, která je určená pro návštěvy, případně jsou rodiče s Tadeáškem venku na hřišti.  U kontaktů bývají rodiče sami, aby si chlapečka užili, ale ve vedlejší místnosti je např. sociální pracovnice. V areálu je nechávám samotné, aby ta návštěva měla nějakou kvalitu, aby se vzájemně užili. Tadeášek rodiče miluje, na návštěvy se vždy moc těší. 

Jaké jsou nyní reakce rodiny a okolí? 
Aktuálně je to báječné. Tadeáška si všichni oblíbili, reakce jsou vesměs pozitivní. 

Jsou dávky pěstounské péče dostačující na pokrytí nákladů při péči o dítě? 
Co se týká dávek, to je těžké. Já jsem si to ještě zkomplikovala, protože jsem teprve nyní zjistila, že mám nárok na slevu na daně, chodilo mi tedy o cca 4tis. méně, než jsem měla nárok. Možná by se tyto praktické věci měly také probírat v přípravách, protože dokud nejste pěstouny, tak vás tyto informace úplně míjí. Celkově nejsou dávky pěstounské péče žádným luxusem. Musíme šetřit a já mám stálou obavu, jak zvládnu neočekávané výdaje, jako je např. zubař, boty apod. Zatím však všechno zvládáme. 

Co byste vzkázala těm, kteří zvažují, že se stanou pěstouny? 
Určitě bych jim vzkázala, že se musí připravit právě na změnu finanční situace, doporučila bych jim mít nějakou finanční rezervu, než se zorientují v systému dávek pěstounské péče a dalších finančních nároků a než se jim dávky začnou skutečně pravidelně vyplácet, protože to také chvilku trvá.  

Dále bych jim doporučila, aby zvážili vlastní motivaci, protože převzít dítě je velký závazek. Je důležité opakovaně přemýšlet nad tím, zda si přijetím dítěte neřeším něco svého. Předpokládat,  že mi toto dítě něco dá, je omyl. Je to naopak, dítě potřebuje čerpat z pěstouna a pěstoun musí být pevný a připravený víc dávat, než brát. 
Za zásadní považuji také zvážit vlastní možnosti. Kromě finanční situace také to, zda mám ve svém okolí někoho, kdo mi v případě potřeby může s péčí pomoct, kdo mě může zastoupit. 

V navázání vztahu k dítěti je podstatné, zda se dokážu sblížit s dítětem, které možná v budoucnu odejde. Jestli to vůbec mohu psychicky zvládnout. Já si např. stále opakuji, že jsem jenom teta, která Tadeáška hlídá přechodně, že on má své vlastní rodiče. Je nutné, abych to měla stále v hlavě. V mém případě je to jednodušší, protože Tadeáškovi rodiče jsou u nás stále přítomni, neboť Tadeášek o nich neustále hovoří a já také. 

Přes všechny tyto uvedené  těžkosti však stojí za to do toho jít. Každý úsměv dítěte, každý jeho malý pokrok, kdy ho naučíte smrkat, odnaučíte ho od plenky,  stojí zato, z každého úspěchu máte radost. Od chvíle, kdy přijaté dítě vstoupí do rodiny, začne se otevírat jako houba po dešti. Začne mluvit, zajímat se, rozkvete a každý den kvete víc. Tohle rozhodně stojí za to, tímhle vám dítě vaší péči tisíckrát vrátí.