Paní Ďurišová měla vždy kladný vztah k dětem, vedla různé zájmové kroužky i sdružení a trávila s dětmi většinu volného času.

V roce 2007 začala pečovat o svou neteř, která neměla odpovídající zázemí ve své vlastní rodině, a tím to vlastně všechno začalo.
Když v roce 2012 viděla v televizi pořad o rušení dětských domovů a opuštěných dětech, shodli se s manželem, že by rádi pomohli i dalším dětem a zažádali o pěstounskou péči.
„Neměli jsme přesné požadavky na věk, na pohlaví ani na etnikum, když chcete někomu pomoct, je vám jedno, jaký je!“ A tak, když nám asi po roce zavolali, že jsou k dispozici 2 chlapci (sourozenci), neváhali jsme ani minutu. Dva roky na to jsme si pak k pěstounským chlapcům pořídili ještě 2 holčičky také sestry, které k nám přišly přímo z kojeneckého ústavu.

Jak na Vaše rozhodnutí reagovala rodina?
Naše rozhodnutí ohledně pěstounské péče chlapců jsme konzultovali nejdříve s naším biologickým synem i s neteří, která byla u nás v příbuzenské péči, ti oba souhlasili a těšili se na to, kdo nám o rodiny přibude. Co se týká holčiček, nejdřív jsem samozřejmě chtěla souhlas kluků, vše s nimi probírala také psycholožka, bez toho by to nešlo. Oni byli nadšení a pořád se mě ptali, kdy už si ty holčičky koupíme. Prarodiče nechali rozhodnutí na nás a ve všem nás podporovali. Také zaměstnavatel mi vyšel vstříc v možnosti čerpání volna i dovolené.

Jak dlouho trval celý proces příprav a samotné převzetí?
Proces příprav trval zhruba jeden rok, zpočátku jsem měla obavy, ale vše se dalo zvládnout a ohromně nám pomohly pracovnice OSPOD na Krajském úřadě. Při přípravách pro mě byly nejvíce užitečné přednášky dětského psychologa, ředitele dětského domova a pedagogů, odpověděli mi vždy na všechny mé otázky.

Převzetí chlapců trvalo prakticky jen měsíc, na OSPOD v Chebu nám ukázali fotky chlapců, seznámili nás s jejich životním příběhem a zdravotním stavem. My měli hned jasno, chtěli jsme prostě pomoci! U holčiček to trvalo asi 3 měsíce, navštěvovali jsme je dvakrát týdně v kojeneckém ústavu, kde byly obě bohužel od narození. V obou případech s námi děti navázali hned kontakt a chtěli k nám, bylo pro nás pak těžké každé loučení při návštěvách.

Jak fungují vztahy dětí s biologickými rodinami?
U holek, protože jejich rodina se k nim nehlásí, jsme byli ustanoveni poručníky, tzn. že jsme přebrali všechna práva a povinnosti za rodiče. Kluci se chvíli s otcem stýkali, ale teď aktuálně se nehlásí a tak se ani neptají.

Je něco, co Vás na pěstounské péči překvapilo a na co jste nebyla připravená?
Byla jsem překvapená, co všechno děti neznají a neumějí, ve spoustě věcí jsme museli začít úplně od začátku. Tak třeba mladší z kluků ve 3,5 letech nemluvil, měl svůj vlastní jazyk, kterému rozuměl jen bráška a ten nám všechno „překládal“, neuměl barvy nebo pojmenovat zvířátka. Holky měly zase problém s kousáním, protože byly z kojeneckého ústavu zvyklé na mixovanou stravu. Člověka ani nenapadne, s kolika běžnými věcmi se v ústavu nebo v domově dítě nesetká, nevěděli, jak vypadá bochník chleba nebo celý rohlík.

Co je pro Vás při výkonu pěstounské péče nejtěžší a co Vás naopak nejvíce těší?
Nejtěžší pro mne bylo, když jsem před 2 roky ovdověla a zůstala jsem na děti sama. Vysvětlit jim, že jejich náhradní táta odešel na pořád, bylo pro mě hodně náročné. Ale všechny zkušenosti nás posilují, děti vědí, že život není jednoduchý a všechny problémy je třeba řešit. Velkou oporou mi byl a je nejstarší syn a v současnosti také přítel, který mi pomáhá s domem, jezdí s námi na výlety a podobně. Náročné pro mě je také to, že každé z dětí má nějakou specifickou diagnózu a každé potřebuje individuální a specifický přístup. A co mě těší? Když mi děti namalují obrázek, přinesou kytičku, obejmeme se všichni a já slyším „mami mám tě rád, mám tě ráda“, tak to jsem šťastná, děti vám lásku stonásobně vracejí. Když jsou děti spokojené, jsem spokojená i já.

Jsou dávky pěstounské péče dostačující na pokrytí nákladů při péči o děti?
Relativně ano, ale je to tak na hraně, ušetřit se moc nedá a tak si nemůžeme „moc vyskakovat“, do cukrárny nebo na pizzu můžeme zajít jen občas.
Vím, že od nového roku by měly být dávky navýšené, tak uvidíme.

A Váš vzkaz budoucím pěstounům:
Aby se nebáli a šli do toho, i když jsou to někdy nervy, tak Vám to stojí za to, zažehnout ty jiskřičky v dětských očích a vidět, jak jsou spokojené a šťastné.
Když chce někdo pomáhat srdcem, tak se není čeho bát!
Když to zvládnu já, tak to zvládne každý!